Ohlédnutí za profesním životem Daniely Karasové - Ladislav Zikmund-Lender

Zveřejňujeme ohlédnutí za profesním životem PhDr. Daniely Karasové, kterou napsal pro Bulletin Uměleckohistorické společnosti PhDr. Ladislav Zikmund-Lender.


Za Danielou Karasovou

Ladislav Zikmund-Lender

Historiografie designu 20. století má jen několik nepřehlédnutelných legendárních osobností, ačkoli by se většina z nich tomuto epitetonu bránila. Jednou z nich byla bezesporu Daniela Karasová (14. 11. 1944 – 13. 5. 2017), která desítky let až do jeho politováníhodného a ukvapeného zrušení působila v Ústavu bytové a oděvní kultury a poslední čtvrtstoletí jako kurátorka sbírky nábytku 19.–21. století. I přes úctyhodnou bibliografii věnovanou bydlení, nábytku a ostatnímu užitému umění a designu, kterou za posledních čtyřicet let publikovala, si ji většina kolegů bude pamatovat jako vždy a za každých okolností elegantní, energickou, ochotnou a laskavou ženu, která dokázala být jak výsostně originální, tak spolehlivým „týmovým hráčem“ s neobyčejně otevřenou myslí. Je těžké uvěřit, že se s ní musíme rozloučit – její noblesní a barvitá osobnost i noblesní a barvitý šatník se představě smrtelnosti jaksi vzpíraly.
Výtvarné nadání a přehled o aktuální sociologii získaný praxí v nakladatelství sociologického ústavu zúročila po studiu anglistiky v Ústavu bytové a oděvní kultury, který měl pro socialistickou výrobu provádět teoretické i praktické výzkumy v oblasti bydlení a odívání. Daniela Karasová zde zpracovala několikadílný elaborát Vývojové směry v oblasti bydlení (poslední díl nesl název Osobnosti světového nábytkářství) a třídílný elaborát o vývoji kovového nábytku, který si u ÚBOKu objednal výrobní podnik Kovona. Měla jedinečnou příležitost se seznámit s řadou umělců a designérů od Pravoslava Rady, přes Jiřího Šuhájka, Emanuelou Kittrichovou, Jiřího Pelcla, Evu Jiřičnou, Miroslava Janouše a další. Řadu teoretických prací napsala spolu s architektkou Ivanou Čapkovou, s níž se přátelila po desetiletí. V roce 1986 obhájila na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy kandidátskou práci Bydlení a obytné prostředí jako součást socialistického způsobu života: Výchovně vzdělávací východiska. Ve vzdělávání a osvětě viděla nezastupitelný prostředek kultivace bydlení: přednášela vývoj, technologii a kulturu interiérového designu postupně na Vysoké škole chemicko-technologické, Fakultě humanitních studií UK v Praze a díky své jazykové vybavenosti i na Council on International Educational Exchange, přispěla do učebnic a skript. Od osmdesátých let pravidelně publikovala v časopise Domov – díky kontaktu se zahraniční literaturou, zprostředkovanému Ústavem bytové a oděvní kultury, mohla psát poučené popularizační texty o interiéru v architektuře Le Corusiera, Bauhausu, který v roce 1987 se studijní delegací ÚBOKu navštívila, ve stejné době publikovala ve východoněmeckém časopise pro design Form+Zweg. V čaospisech Domov, Umění a řemesla, Průmyslový design či Estetická výchova publikovala hlavně o současném designu: o studiu Attika, britském a švédském designu a svých kolezích z ÚBOKu a dalších soudobých designérech – o Jiřím Pelclovi, Ladislavu Vrátníkovi, Emanuele Kittrichové ad. V roce 1990 se rozplynul sen její a dalších pracovníků ÚBOKu o transformaci této instituce, ÚBOK byl zlikvidován a Daniela Karasová následně vyhrála konkurz na kurátorku nábytkového designu v Uměleckoprůmyslovém muzeu, kde v této pozici vystřídala Olgu Herbenovou (1927–1990). V devadesátých letech publikovala řadu článků, v nichž se věnovala typům nábytku (psací stůl, příborník, odkládací a konferenční stolky, skříně atd.). Editovala pro nové vydání třídílnou edici Dějiny nábytkového umění Františka Cimburka (1910–1985), ke které dopsala čtvrtý díl o designu nábytku ve 20. století. V následujících dvaceti letech se podílela (ať už autorsky nebo přispěním do katalogu) na formotvorných výstavních projektech, věnovaných mimojiné tuzemskému užitému umění/designu a jeho prezentaci v zahraničí: 110 let UPM v Praze – více prostoru sbírkám; Prager Jugendstil; Otto Rothmayer; Důvěrný prostor, nová dálka: Umění pražské secese; Jan Kotěra: Zakladatel moderní české architektury; Vojtěch svobodný pán Lanna, sběratel, mecenáš a podnikatel; Rudolf II. a Praha; Vše pro dítě: ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze; spolupracovala na dvou přehlídkách ze sbírek UPM v Itálii: Formas e ambientes : as colecçoes do Museu de Artes Decorativas de Praga a Biedermeier, Arte e kultura nella Mitteleuropa 1815–1848, na níž později navázal projekt UPM Biedermeier: umění a kultura v českých zemích 1814–1848; dále se podílela na výstavách Artis pictorae amatores / Evropa v zrcadle pražského amatérského sběratelství; Hodiny a hodinky ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze; Sláva barokní Čechie; po roce 2000 se několikrát více zaměřila na poválečný design Bruselský sen: Československá účast na Světové výstavě Expo ‘58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let či 60’/70’: Věra a Vladimír Machoninovi / Věra and Vladimír Machonin; v domovském UPM se podílela na expozicích modernistického designu Artěl: Umění pro všední den 1908–1935 s nizozemskou verzí Artěl 1908–1935: Tschechischer Kubismus im Alltag. Posledními expozičními projekty byly podíly na expozicích Secese: Vitální umění, nová expozice kubismu v Domě U Černé Matky Boží, které předcházela zahraniční přehlídka CubiCZmus! Die Dekonstruktion der Moderne in Prag; stálá instalace v Rothmayerově vile v Praze a podíl na expozici v Retromuzeu v Chebu. Podílela se také na nových expozicích Uměleckoprůmyslového musea, které budou otevřeny ve zrekonstruované historické budově tento rok.
Přispěla do řady samostatných publikačních projektů. Zpracovala biografická hesla designérů v Nové encyklopedii českého výtvarného umění a francouzské encyklopedii Dictionaire international des Arts appliquées et du DESIGN de 1880 à nos jours, je autorkou rozsáhlého oddílu o nábytkovém designu Josefa Gočára v Gočárově monografii z roku 2010, který kvalitativně vyčnívá nad pasážemi o architektuře, podílela se na reprezentativní syntéze o obytném křídle Pražského hradu Na slunečné straně: Městský trakt Pražského hradu jako habsburské sídlo 1800–1918. V roce 2012 vyšla v elegntní úpravě Štěpána Malovce její Geneze designu nábytku, která vykládá nábytkové kusy a soubory z 19. až 21. století ve sbírkách UPM, jež jsou vystaveny ve studijním depozitáři UPM v Kamenici nad Lipou. Oproti předešlým Dějinám nábytkového umění IV. se zde místo biografických kapitol soustředila více na výrobní vztahy a klientské vazby. Naposledy přispěla do obsáhlé kolektivní monografie UPM Design v českých zemích. Díky jejímu osobnímu nasazení a diplomatickému talentu získalo UPM od 90. let řadu významných akvizic interiérového designu, utvářejících dnes kostru sbírky. Jedním z jejích posledních objevů byly kusy Gočárova souboru, vystaveného na přehlídce Werkbundu v Kolíně nad Rýnem v roce 1914 a považovaného za ztracený, který rekonstruovala jako jeden z hlavních chef-d'oeuvrů pro expozici v Domě U Černé Matky Boží, na stopě byla také duplikátu Gočárova bufetu pro Jana Štence z roku 1917, nacházejícího se ve Spojených státech.
Ani přes kurátorskou a publikační vytíženost se nevzdala psaní popularizačních článků. Zvlášť v 90. letech se na stránkách Domova věnovala interiérové tvorbě významných architektů, designérů a výtvarníků: od Josefa Schulze, Antonína Wiehla, Rudolfa Kříženeckého, Friedricha Ohmanna, Josefa Fantu, přes Jana Kotěru, Rudolfa Stockara, Pavla Janáka, Hanu Kučerovou-Záveskou, Jaromíra Krejcara, Jana Vaňka, Ladislava Machoně, Miloslava Prokopa až po Karla Koželku. Ve stejné době, kdy se věnovala této „biografické metodě“, publikovala v roce 1992 také originální článek, jehož téma by si s její osobností spojoval málokdo: Punk a soudobý design.
I přes své dlouhodobé onemocnění Daniela Karasová odešla nečekaně – ještě týden před úmrtím přednášela v Trmalově vile o svém oblíbeném tématu: nábytkovém designu Jana Kotěry a jeho klientských vazbách. Nacházela se uprostřed rozpracovanosti velkých projektů: pokračování knihy o městském traktu Pražského hradu v „krátkém“ dvacátém století (1918–1989) a především svého vysněného a mnoho let připravovaného výstavního a publikačního projektu, hodnotícím činnost Ústavu bytové a oděvní kultury. Protože se ráda obklopovala podstatně mladšími kolegy, jimž co do vitality s přehledem stačila, je velká naděje, že v obou projektech budou její spolupracovníci úspěšně pokračovat. O jejím talentu zcela přirozeně překračovat generační hranice v oboru, který je často ostře generačně strukturován, svědčí i to, že do sborníku, sestaveného k jejím 70. narozeninám před necelými třemi lety, přispěli především kolegové mladší a nejmladší generace.
Daniela Karasová byla nebývalý úkaz. Své odborné výstupy příliš nezatěžovala „velkou“ postmoderní teorií, přestože jistě byla díky svému rozhledu s jejími stěžejními proudy obeznámena. Byla přesvědčena, že důkladná archivní a znalecká práce může nejlépe ozřejmit okolnosti, za nichž i nábytkové kusy a soubory vznikaly, přičemž se v čím dál zralejší době zabývala sociálními a politickými vztahy autorů, výrobců, uživatelů a objednavatelů. Byla totiž bytostně přesvědčena, že i nábytková tvorba 20. a 21. století může být nejen zcela samozřejmou a nedílnou součástí spotřební kultury, ale i uměleckým dílem.
Daniela Karasová byla ženou pragmatickou a vždy v informovaném kontaktu s realitou – jistě i díky dechberoucí škále a rozsahu svých mimoprofesních zájmů: od lyžování, přes automobilové veterány, nejrůznější výtvarné aktivity, navrhování excentrických klobouků a hru na všemožné hudební nástroje, naposled to byly dudy a ukulele. Jistota, že kdykoli promptně pomůže odbornou radou či „jen“ laskavým povzbuzením, její vzácná ochota ocenit a pochválit druhé, neutuchající pozitivní přístup a flegmatický, občas ironický nadhled, její elegantní nonšalance i záruka vkusného veselí na nejrůznějších společenských akcích budou v umělecké muzeologii hořce chybět. Uměla totiž šířit nejen poznání, ale i radost.